Jak uvidět Zugspitze - 2014
ZUGSPITZE - 2.962m
- se svu výšku 2.962 metrů nejvyšším kopcem Německa čtvrtu nejvyšší horou Severních vápencových Alp. Vrchol leží v alpském masivu Wetterstein a je hraničnim kopcem mezi Německem a Rakouskem.
Bo běžecka sezóna v letošnim roce u mě skončila po posmolenych Krušnych horach a bo koleno furt zlobi tajak něnapravitelny recidivista, nězbyvalo než oprášit mapy a isť cosik vylezť. A bo se Slováci z polních říček na vesnicach podomacku narobili rozbuřený Nil s Nijagarskyma vodopadama a z Vrátné se stal jeden velky kamenný mužík, tuž tak bylo vymalované, a místo na východ se smyčíme na západ. Ve středu 23.7. vyzvédáváme zbraně (čti cepíny a mačky) a šmárujem se to na kolonizovanou silnici s kolonama na slavnu "dé jedničku" směr Tábor ku zdejšimu zatulanemu ostravakovi pro švajcarsku vinětu, bo zme škrti a štyrycet éček sceme pošetřit na pivo. Len. Klasicky za Brnem končíme v koloně dluhe jak cyp a hledame zdrhaci cestu z te posmolene asfaltky. Tuž vyvedlo nás to na Třebíč, kaj snad na každým metru je objezd, poruchany kamion, kolona, semafor, nedorobena silnica či slepá na kruhaču. Motali zme se tam jak špina v kyblu. Takže nakoněc nás ta objížďka vychází stejně tajak bysme trčeli v te štyřhodinové koloně. Tuž ale. Nakoněc i s vinětu se to šmárujem na Budějky a Mnichov. V Mnichově chytáme špičku a jakusik pičku před sebu s nablyščenym bawem ovšem s řidičskymi schopnostmi slepé veverky, ale už aj s dobru náladu valíme dalej do Garmisch-Partenkirchenu a dědiny Hammersbach. Po sedme večer zme na místě a deme očumovat výstupovu trasu či mapu bo my nic u sebe nimjali že. Marně v dědině hledat směrovník, marně hledat značku. Nic. A bo zme byli asi ještě rozjetí z tych kolon tak aj na té mapě, co trčí na parkovisku a co snad kreslili děcka ve školce, vidíme úplného chuja. Tuž chlupatému pravi instinkty, že ví, kerá z tych dvuch klikatych cest nakreslenych voskovku je ta správná a kerá nás dosmyčí na vrchol. Moje instinkty byly eště na hranicach a reflexy už davno chrněly, takže sem byl potřebný jak šaltr páka v kánoi. Spíme v autě. Po půlnoci ku našemu autu parkuju suseďa poláci a cosik furt přebaluju, balija, okola auta běhaju jak světlušky, kere frčí na LSD a co chvila vam do pyščiska zasviti s otazku esli fakt sviti, pořvavaju na seba až nakoněc jeden zvolá..Pěrdoooooooole..čemuž pšontci naskaču do auta a definitivně zmizinu. Tuž asi jakesik polske heslo k útěku, či kyho šlaka. Hned po nich přifrčí tři auta germánů a já vím, že o snech se možu len zdát bo len co promluvija tak mám pocit že hrajem ve východňarskym filmu pro dospěle a bez dabingu prosím...
Ve štyry se smyčime z vozoveho lužka a snažíme se chytnut ty, co už jdu směr vrchol. Len, já cyp, se musím vrátit do auta pro mobily (bo jediný zdroj mych fotovzpomínek no ni) atak nám všeci miznu ve tmě a bůh ví kaj. Robajz praví, tuna synek. Indě to nejdě. Tuž tak dem. Turisticka cedula nikdě, značka tež ni, tuž tak deme po kamených mužících, u kerých dufáme správný směr. Marně.
V lese dvě různé cesty, značka žádná. Tuž tak volíme tu do kopca, bo kaj inak ni.Prvý výstup a zme pod ostru skalu. Pro nás nelezitelnou a na suťovisku. Jediný živáček byl přežvykující kamzík, který se myslil, že zme asi fajni varioti co lezu tam, kaj nimaju a kereho ani vklidu vysmoliť něněchame. Tuším výšku něco přes dva tisíce. Vracíme se ku pomyslnemu zmylenemu rozdvojníku a deme druhu cestu. Znova kopec jak cyp. Znova končíme pod stěnu, těsně pod vrcholem. Cesta nikam něvede a je jasne, že od rána zme cestu na vrchol nětrefili, a to už zme přes pět hodin na cestě a vyškrabali se do dvuch vrcholu nad dva litry vyškovych ale ni tam kaj zme mjali. Tuž fajně ... DEPKA. DOJEB. Připominka na Bartošku s vyhružku, že už se tež zjišťuju odjezdy vlaků, se snažíme dojít alespoň pod lanovku a k jezeru Eibse.Tež mě potym napadla ešče horši kaciřská myšlenka, a to že se na vrch aspoň dosmyčit lanovku, ale jak zme zjistili, že bysme za ňu dali polovic výplaty, a na vrcholu germánům ešče zadky mydlili, tuž tak sedáme na vlak a jedeme zpět do Hammersbachu. Z nadražove lávky docházíme ku malemu kostelíku kaj fajná fontána s vodu, keru nabirame len na počištěni pyščiska. Bo přesvědčeni, že to voda svěcena a z obav o sve zdravi se len lehce pokropime. Tuž co kdyby po pár lykách osvícení,to ve vnitřku porobilo šlamastyku no ni či břuško popalilo. Ni ni. Už sem aj cosik čital o "samovznícení", žadne take. A hle!! zrazu já cyp po pár kapkách fakt osvícen. Pravím synek tuna je cesta k vrcholu a ni ta cestička s šipku o dva metry dalej od nás kajsik směr "Do řiti a eště hlubš". A hned se to na te mapě z štyřlistka na tym parkovisku aj ověřujem. No ja. Tuž chybjal kusek, možná z deset kroků. Ostudy kabatisko jak cyp. Ale zas fajna Tour de Zugspitze, no ni :) To nima len tak kdo.
Po zapiti zparu antidepresiv a sbaleni se spacaku z kolejiště bo to stejně navečer už nejelo a leda bych chytil vlka, se smyčime zpět na dalnicu a míříme se to do švajcu. Konkrétně do horského městečka Zermatt..o tym v inšim povidani..
Hááálelluja
