Ludě drazi zdruw,
tuž už je temu hodně východů a západů slunka, co zme tu naposledy cosik dřistli. Ale  kurde, co sem tu třicitku překročil, tuž už to není jako za mlada bo to Vám raz lupne v křižu, tam v hnátě,a ani se nenadatě a matě rok v řiti a když se ohlídnete směrem ku lednu zpět tak se uvědomitě, že místo na kopcach svuj volný čas travitě na rehabkách či hltatě davky rentgenoveho zařeňa, kere su tak silne, že při nočnim vyšlapu na Lysu něpotřebujete čelovku.

No ale, že sem synek trpělivy, tak pomaly se začinam vracať ku svym odloženym aktivitam, akorat o časech mluvit něbudu bo by sem se červenal jak v Jelenu vyprané spartakiádní trenky za dob své největší slávy. No a do teho sem dostal košem, bo můj parťak v kopcach raději přede mňu uvita společnost fajnove cerky, kera mu krom kopcu narozdil ode mě aj dá, což je ale pochopitelné, ni.  A robiť třetiho, to je být stejně platný, jak padák v ruske ponorce. Takže zdravi v řiti, parťak tež, tak nězbylo než s vyletem improvizovať.
Elbrus něklapnul bo se mi něscelo dřimat s jakymsik cizim pajtašem (bo při mym štěsti by to roba něbyla) ve stanu. Bo jak se něnačuchaš s parťakem dopředu, tak dřiv scipneš na ten jeho smrad než z vyškové nemoci. No a na inši výšlapy v kopcach kaj kyslika chybne mi hold nězbylo moc vhodných termínů. Jenže.

Kolegyňka v robotě práskla, že zná fajného pajtaša, co má aj zkušky UIAGM a mi blysklo v pale. Tuž jasne, dam se Gerlach!!! Je to kusek od baráku a ku temu nejvyšší čobolsky vrchol, kery je povinnosťu každeho synčiska milujiciho kopce. Domluva jasna na druhý týden září (takticky hned po výplatě ať je z čeho utracat ni), len,něchal sem se přemluviť na vrchole tři a samozřejmě, že ty nejvyšší. Hmmm. Tři dny, tři vrcholy. To budě zajimave jak cyp. A taky že bylo.

Vzhledem k temu, že na laňe byl jeden uzel volný, beru sebu bratranka, kery v ramci aklimatizačni připravy si zaběhne beskydsku sedmičku, atak sem na expedici jediny za cypa, co budě lapat po dechu.

V pondělí 14.9.2015 se smyčime směr Tatry. Bydlení máme v privatu SHERPA v Stare Lesné a bohatě to na přespání stačí. Za deseť eček hajzel, teplá voda a lůžko s peřinu, luxus. Večer se seznamujeme s gajdem a domluvame strategiu. Předpověď tak fajna, že ani kamzici temu něvěřija a dobře robja bo samozřejmě bylo nakoněc všechno jinak.

GERLACHOVSKÝ ŠTÍT 2.654,4m

Úterní budíček v půl páté ráno. Balení, snídaně, čaj a fičíme na parkovisko odkaď nás vysmyči tranzitovy pajtašč ku hotelu Sliezsky dom (10 eček/osoba). Zme rádi, bo smyčit se to po svojich ku hotelu po nězaživne asfaltce hned po ránu se nám fakt něchcelo. Po šesté vystupujeme z teho naftového zázraku. Wecko. A vydáváme se směr nejvyšší vrchol Slovenska. Bohužel předpovídaná ranní jasná obloha je silně zatažená, v mlze, téměř mrazivá a fouká. Další příznívě nepřiznívá předpověď ranní idylku ještě víc dojebe do deprese, z kere by nás něvyhrabal ani starého Freuda syn Zikmund. No nic. Je jasné, že to musí být rychlovka. Nahoru dolů a bohužel žádný okruh přes Veliceké sedlo, ale rovnou Batizovským tam i zpět. Tuž ale my zme nadrženi jak český důchodce před sedmu ranní u Kauflandu atak se na Gerlach vrháme jak na psí konzervy v akci. Po červené se to mydlíme k Batizovskému plesu. Pomalu svítá a na chvilku máme aj fajnové fotky. Za hoďku a drobné jsme v sedle pod Gerlachem. Zde se navazujeme, sexy přilby přypiname na palicu a jdeme do hory. Gajd první, bratránek v zádech a ja to excelentní trio uzavirám. Cesta komplet v mlze, že aj horske myši se navazuju aby se něztratily. Sotva gajda dohlédnu a délkou lana to není. V půlce předbíháme pomalejší (jsou úseky kaj to idě) a v 9:00h stojíme na vrcholu. Paráda, len guvno vidím. Rozšiřujem vrstvy o větrovky bo fučí až to v uších hvízdá a v trenkách kulky samou zimou robí zvonkohru. Čekáme až dorazí ti, co vyšli s náma bo bysme jim něradi do úsměvů poslali zparu kameni. Jakmile zme všeci na tym vrcholovym kusku, zjišťujeme, že se na vrchol vysmyčil aj kámoš od boha, co o něm mluvi každu nedělnu mšu. No hej, aj s farárom zme to mjali. Synek v ty pjaty dává všeckym horolezcům požehnání a modlí se za nás, za lepší počasí, za všecke oddane Cecilky a celibát, atak. Pravim do placu:"...ty, esli ho ten nejlepši kámoš nahoře vyslyši, tak po vyletu idu do kostela na mšu." No. Příště buděm držet pyščisko bo v ty pjaty nad náma na tři minuty modrá jasná obloha!! No nevim jak to ti syncy s krucifixem robja, ale já kvůli temu, dlužím temu nahoře návštěvu v jednym z jeho baráků.
Cestu dolů jdeme v úplně opačným pořadí. Já hledám cestu, bratránek za mnu kibicuje, gajd to jistí ze zadu. Tuž řeknu Vám, hledat "schůdky" čelem dolů na vlhkých šutrach něbylo moc fajnové. Ale co, řiťu sem se nabil len já, takže to beru jako vůdcovský úspěch. V poledne už popijíme na Sliezskym domě pivko a čekáme zase na teho tranzitoveho pajtaša, co nás odveze (za stejné éčeka) dolů k parkovisku. Ve Smokovcu ešče fajný zákusek a deme spočnut do pelechu.

LOMNICKÝ ŠTÍT 2.634m

Tatranská trilogia pokračovala hned ve středu druhým nejvyšším vrcholem. Měl to být náš nejvíc lezecký den. V plánu vrchol Lomnického štítu. Ráno azuro jak cyp. Tentokrát sme se přispali bo v plánu, že na Sklalnaté lanovku a zbytek po svojich. Lanovky premávaju až od půl deváté, takže zme měli času v pysk a mohli podřimovať. Len se tato taktika moc něoplatila. Baba za lanovkovym pultem došmrdlala nehty lakem a s vykřivenym pyščiskem pravila, že něpremavaju bo nahoře prý fuká věter tak silně, že kamzici maju srst jak po trvale. Nesce se temu věřit, je úplně nádherné počasí. Nic. Improvizujem. Prcháme na Hrebienok odkaď přes Zamkovského chatu, Lomnicku vyhlídku po červene míříme směr Skalnaté pleso. Nohy makaju fajnově. Fotíme. Cítíme se dobře, vrcholově naladěni po Gerlachu. Len už ten věter začina byt čut. Fučí tak, že při zpatečni cestě na Zamkovského nám cestu komplikuje pár spadených stromů, len my temu větru jeho sílu stále v tuto chvilu nevěřime. Ale už na Skalnatým je nám jasné, čemu něpremavaju. Dáváme se v zakrytu svačinu a jdeme směr Lomničák. Syncy se něvzdavaju no ni. V polovině cesty je azuro totálně v řiti. Rozhodujem, že lezecku partyju oželíme bo tam to vypadá dost špatně a není se kaj schovat. Zbytečný risk. Půjdeme hold chodecky (touto cestou se chodí dolů z vrcholu). V Lomnickým sedle se zdržujeme opravdu jen chvíli a za stejnou dobu rozhodujeme, že Lomničák něbude. Vítr je pořád tak silný, že se připadám jak na letajicim trenažeru skoku padákem. Mrzí to. Ale zme syncy rozumní. Jako náplasť volíme Velkou Svišťovku byť při cestě něnapadně zkušame Huncovský štít. Bez šance. Situace stejná. Rychle na Svišťovku a rubem se to směr nocleh na Zamkovského chatu. V nochách dvacet kilometrů a sedum hodin treku. Jsme slušně zbiti ovšem pivisko léčí atak pro jistotu ty škopky valíme štyry. Večeřa a dem spát.

ĽADOVÝ ŠTÍT 2.627m

Ľadový luxus. Po probdělé noci, kdy sem posluchal hukot větru a ožralé němce vedle v pokoju, kerych slušně nadymalo, že mistami mam pocit, že zme pod valečnu kulometnu palbu, se smyčime z lůžka na domluvenu snídaňu, keru vyjímečně pro nás chystaju na sedmu. Fajné raňajky. Už proto, že to němusi člověk chystat sám :)

S plným břuchem valíme směr Terryho chata. Směrovník říká dvě hoďky, my to dáváme za hoďku a drobné. Na Terině spočunk a užíváme výhledy. Je úžasné azuro a nádherné teplo až se to bojím zakřiknut. Předpověď drži a je pro nás přizniva. A tež že ja. Bo pak nasleduju partyje, kdy si přejeme aby ten žlutý vrahoun, sluneční mordor na chvilu zalezl a vylezl až buděme na vrcholu. Při stoupání z nás leje tak, že na plese pod námi vyhlašuju třeti povodňovy stupeň. Do teho spánkový deficit, kery jde čut bo zparu razy mrnutí oka natahuju o minutu del a Lomnický nězdar nohám taky něpomohl. Podél plesa přímo do kopca. V suťovisku navazujem. Ze spod to něvypada daleko, ale na tym kusku slušně nastoupáte vysoko. Na vzdušných serpentinach sem rád, že zme na laně, bo chytnut se není čeho a člověk hold musí věřit pevnemu kroku. Obávaný Ľadovy koň překonáváme jako ostřileni borci, ale třa podotknut, že počasí být ideálnější nemohlo. Představa teho ufučeného potvorstva z předešlého dne nám v tymto úseku naháněla husinu. Bylo by to o hubu. Vrchol fantastický. Výhledy úžasné. Sám sobě jsem si záviděl, že tam sem. Musím praviť, že Ľadové synčisko je fakt fajnový kopec, na kerý se určitě ešče někdy vysmyčím. Při rozhledách tichá závist Slovákům za take dary, co maju v kraju. No a pomaly po svačině směr dolů. Možno jít přes Malý Ľadový, ale volíme stejnou sestupovou sestu jako výstup (přeci věter se zase hlásil o slovo). Cesta dolů nekonečná ale bez lidí, takže cajk. Nohy v botách hoří, jak pražské výstaviště a žiznivy sem tak, že bysem byl schopen chlompat v dvuch hospadách naraz. U plesa před Terynou zastavujem pro spočunk. Syncy voli hambaté osvěžení přímo v plese. Mě ta představa kupani se v take ledovce boli na kulách atak raději volím variantu smočení nohou ala dámička salónu a plesovým kaprům má chlouba zůstane zapovězena. Šak co, stejně by chuja viděli. Oblikame a valíme na Zamkovského na pivo a pak na Hrebienok a dom.

Tatranská trilogie tímto fajnovým kopcem ukončena a mohu taky to vylet jen a jen doporučit. A pokud se rozhodnete vyrazit, optejte se na doprovod synčiska Pavla Žofky, guida, kerý Vám úkáže, jak to na tych kopcách chodí, když matě licencu na hory. Syncy dik, třa zas vymyslet co příští rok.

Hááállelluja

Synek z Petřvalda