Výstup na Mont Blanc - 2014 .....aneb jak se s taku střechu Evropy splnit sen

MONT BLANC - 4.810m

- je nejvyšším kopcem Alp a států EU, vypínající se v Montblanském masivu na francouzsko-italském pomezí do výšky 4810 m n. m. Na vrchol poprvé vystoupili Francouzi, a to 8. srpna 1786 pánové Jacques Balmat a Michel Paccard.

Jedneho dňa sem se tak vzbudil do roboty, rozlepil očiska a misto na hajzel se mi myšlenky namiřily do palice, kaj v ty pjaty byla zmínka o Mont Blancu. Po dalšich dvuch minutach rozjimani a něchapani, kaj sem na taku capinu přišel, bylo vymalovane. Vylezu Mont Blanc! Letěl sem do roboty zjistit esli na to mam a esli je to možne. A malem mě omylo. Čemu? Byla středa 8.srpna, akorát o 226 let pozdějši, bo se psal rok 2012....

Tuž jak už mě většina ludi zná, nězustalo len u myšlenky a hned sem začal střádat plány, jak a kdy na ten kopec vylezu. Rok 2012 sem prošvihnul a narobil se šlamastyku s urvanym ramenem, takže po par štychů v narkoze sem misto chozeni po kopcach měl starosti s tym, abysem se vůbec řiťu utřel. V roce 2013 zme sceli spořiť a urobit větši výpravu, atak zme hledali partyju, co by zaplnila zadni sedačky voza a my zme za ten výlet němuseli položiť celu vyplatu, bohužel něsehnali. A letos? Definitivně, hlasem proroka, sem prohlásil, že vyplata něvyplata včil a nikdy jindy.

Prvy pokus v plné polní byl v červnu, kdy sem tajně dufal, že to výjdě. Na rozdychani měl poslužit horsky maraton v Krušných horách, kaj kdo čitatě tyto stránky vitě, že to nedopadlo dobře - přimo na mistě se dovolenku vzal předni křižovy kolenní vaz a podobu ledovcovych trhlin sem se přenesl na oba menisky, takže z konce republiky zme byli nuceni se vrátit zpět domů. Len, co koleno trocha povolilo a dovolilo se vysmyčit ku mě do kanclu po schodach a ni vytahem, plány na vrchol byly opět v palici. A že můj parťák, chlupatý kamarád od děcka a sused v jednym, je stejny pěrun tajak já, bylo jasne, že minimálně pod ten kopec letos dojedem. A bo doma s tim moc nesuhlasili a len na zminku o tym kopcu zněly odpovědi typu "vylez tam a ja Ti takovu fláknu, že se vrátíš s butama od sněhu a s banánem v ruce" nebo.." tyyy že Ti zahřeju lico.." "taku chytneš, že Ti trencle budu malé".. tak sem raději mlčel a dufal, že ni naposled.

Po fajnove aklimatizaci na Breithornu zme furt na dálku špehovali předpověď počasí a byť nám do konce dovolenky zbývalo něco přes týden, tak ta předpověď nám dávala len den naději. Takže ze Švýcarska zme pospichali do Francie. Nejprve do slavného Chamonix a z tama do dědinky Les Houches. Přímo u lanovky směr Belleuve zme zaparkovali auto (gratis) a uložili se ku spánku. Opět dřimu v autě na přednim sedadle a nohama šimram pedály a volant, abysem zparu razy v noci aj zatrubil do tmy a přivodil se sobě a všem ostatnim štyry nědobrovolne infarkty, a to proto že venku liják monzunového typu, že z te vody by na Sahaře žili ešče z rok a tež proto, že stan zme šetřili na výstup. Ráno v dešťu a za mlhy, že aj muchy chodily pěšky, zme naslepo zkusili zavolat na prvu vyškovu chatu Tete Rousse, esli náhodou nimaju volno a esli němožeme přenocovať. Snad poprve na te naši cestě zme mjali štěsti a odpověď od francuzske robky zněla, že ja, ale že se musíme dosmyčit nejpozději do šesté večer. Nima problema, robka, už valime! Balíme všecko potřebne a já se dokola opakuju - hlavně opalovák, hlavně opalovák ať nedopadneš tajak loni na Grossvenedigeru a něspališ se pyščisko na uhel. Bo děcka v ulici sem ztrašil eště na heloujín. Tak ten sem vzal, pro změnu v autě zůstala vlajka. Ludě, skleroza něboli, ale nasere jak cyp. Kabinovu lanovku se nejprve šineme k Belleuve, což je posledni nástupní stanica Tramway du Mont Blanc, a pak už je len konečná. Od počátku teho dešťa sem v břuchu tušil jakusik něplechu a taky, že ja. Kvůli zhoršenymu počasi, vynechává každý druhý spoj, což znamenalo, že v 9:20 nic nepojede a my tak musíme čekat až do 10:40 - v dešťu a v te kose. Tuž mohli zme isť pěšobusem, ale byli bysme mokři durch a časově by to vyšlo stejně.

Konečně se ta zelena jednokolejka přismyčila a my mohli nastupit. Dvacetiminutová jízda a už se šineme ven na konečnu stanici v Nid d´Aigle (2 367 m). Z tama vedu dvě šipky, jedna ku stejně pojmenovane chatě a druhá k chatě Tete Rousse a k chatě Gouter. Cesta vede po kamenisku s místy ledu, sněhu a semo tamo se mihne červený flek na šutru, kery značí, že se to šmárujete správným směrem. Na "tetičce" neboli na chatě Tete Rousse (3.167m) zme něco po dvuch hodinách pohodové chůze. Platíme nocleh 45Eur za oba, kery máme o 50% lacnějši bo zme členy Alpenverein (díky bohu za to, bo inak by ta robka kasirovala v tej ceně jedneho), fasujeme místní kroksy a deme na pokoj Alpamayo, kery nás vítá s 16ti lůžky a s numerami, keré značí, či je keho cypa cycha. Přebaleni věci, příprava hadrů na ráno, večeřa, čaj. Dalši přebalovani a dalši kontrola bebechů, kere bysem němusel smyčit do teho kopčiska. Něpotřebne bebechy uzavirame za euro do skřiňky "dvacet na dvacet", keru všeci maju k dispozici, jak dluho scu. Dřistáme s čechoslováky, co nědosahli vrchola. A mlčky pokukujeme po počasí, co venku panuje, kere je tak fajne, že by aj eskymaci využili zelenu usporam a zateplili se iglů. No a já opět frčim na brufenu bo hycuju tak, že se mě až zuby potí.

Deme se lehnut a dufáme v předpověď, kvuli kere zme se tu tak narychlo dosmyčili. Partyja zalehava a v ty pjaty něvaha a všeci do jedneho napodobjuju dřevorubce v lese. Chvilu sem to řezani dřeva aj posluchal, ale z tych decibelů ani očami zavřeť něšlo. Takže sem se rozhod netrhat partyju, do zbroje povolal špunty do ušisek a jal se tych kubíků taky něco nařezat. Parťák mě potym ráno nazval dřevorubeckym udernikem roka. Tuž snažil sem se, no ni?! V jednu ráno lezeme z lůžka. Venku jasno, hvězdičky. Romantika jak cyp. Fajně. Snídáme. Ve dvě ráno vylezame z kutlocha "Tetičky" do tmy a mrazu a zařazujeme se do světluškoveho pruvoda. A tim se aj spustila má smolařska třihodinovka. Bo. Zrazu, asi po dvuch krokách, mi spadla levá mačka z buty. Jak? To se mě neptejtě, bo ešče včil to něchapu. Tak se vracame zpět na kamení. Opravuju a dotahuju tu sviňu železnu a nastupujeme podruhe. Před obávaným kuloárem, od chaty asi 30minut chůze přes stanové městečko (tuna jediné ofiko možné), ztrácím levu mačku podruhé. Díky jednemu gajdovi, kery za mnu pořvává ".. krempůn..mistr krempůůn..", mi ju smyči ochotně v ruce. Do cypa! Něztratil sem ju, naštěstí. Před nástupem do kuloáru ju znova navlikam na kopyto, přičemž neochotně zjišťuju, že sem se vnitřní kapsu kabatiska v tym fofru zapnul len na půl žerdi, atak oba mobily se mi poručaju ku zemi. Očami sem jich na tym ledu brzdil, co to šlo. Na hraně leda, v kuloáru, se oba výdobytky doby zastavily. Já očiska vykulene, že bysem se na nich mohl pověsit podprsenku s déčkovymi košami a tlak, že by to ze třirazy přetočilo aj digitalni displej tlakoměra. No nic, konečně přecházíme kuloár a lezeme do stěny na Gouter. Všude tma, svítí len čelovky, cepíny řinčí o šutry, mačky vržou na ledu. Ale to by něbylo, kdyby něbylo průsera numera tři. V tym nejhorším sklonu, u fixních lan a želez. Za tmy. Na ledu. Se mi mačka nepochopitelně zespod uprostřed odepne a urobí ze sebe dva díly. "Do cypa vjetnamskeho, to kdyby sem se nabil do but stovku hřebik tak urobim lip, než s tymto bazmektem, do šlaka!!" Ještě, že ju mám řadně zavazanu, atak drží šňurkami na botě. Hledám nejvhodnější místo k přezutí. Fixuju se k lanu a na jedne noze se snažím všecko dát dokupy. Fajny adrenalin! Do teho ešče pušťat ludi, co jdu nahoru. Tu ostravsku kamzikovu půjčovnu sem proklel na štyry doby a dvuch taktů. Naštěstí už to byl poslední zádrhel výzbroje.

Po třech hodinách boje, spíše s mačku než se skaliskami, zme nad chatou Gouter (Refuge du Gouter 3.835m). Teprve včil vybalujeme lano. Navazujeme se. Všeci gajdi tahaju klienty na laně už od chaty. Ale myslim se, že jak matě trhaci tlumič na sedaku, tak to bohatě stači a nětřeba se plantat s lanem. A tež se myslim, že ti gajdi to maju aj kvůli temu, že věčina tych "horolezců" jim na tym laně ešče dřime. Já pro zicher eště robim fyzicku kontrolu maček a ihned iděme dál po vyšlapane cestičce vstříc tmě a prvnímu štyřtisicovemu vrcholu, kery nás po cestě čeká, a to Dome du Gouter (4 304 m). Nejprve zme museli zparu výškových metrů ztratit sestupem, abysme se zas hned drápali do kopca nahoru. Tam už bylo slyšet funění ludí, keři místy vyřvávali na své gajdy "nou enerdžy, nou enerdžy..." Sněhové cestičky už byly viditelně mnohdy obdarovány všemi možnými nechutnými dárčeky ze všech koutů světa. Slyším francoužštinu, němčinu, polštinu, španělštinu, britskou angličtinu, že bysem se dal aj čaj o páté a inši národnosti, kere radši ani nemluvja. Někeři z pomalych ufuněnců su ochotni ustoupit, atak máme možnost je předejít. Jiní to beru asi jako závod a robja jako bystě za nimi něbyli a že vás něslyši a že sou tam asi sami. Takže musítě se podřídit jejich tempu, kere se vleče tajak smrad v letnim hicu za hovnocucem, bo v tychto výškách předjížďat mimo stezku nejen, že neni rozumné ale pajšlu se to nělibi a někeři potem sypu a chrchlaju tajak po fajrontě na zastavce Dole Paskov. A tež bysme se zbytečně šťavili, jak švestky u Jelinka ni. Ale aj tak není někdy zbytí a bez směrovniku jich rubeme odstavnym pruhem v hlubokym sněhu. Od Gouteru fuči silný věter a předpovídanu mrazivu noc s -13°C mění na pocitovu s mínus dvaceti. Nový sníh se pod námi bortí. Na hřebenu způsobuje dva kroky nahoru, jeden dolů. Konečně začíná svítat. U bivakovací chaty Vallot 4.362m nás sluníčko trocha zahřívá. My však pokračujem v Express vlaku směr vrchol. Nejprve opět klesáme a hned potym se cesta mění v úzký hřeben, kaj stě rádi, že se vyhnete sestupujícím. Bo někeři z nich sou ochotni Vás i shodit dolů. Hlava nehlava, loket neloket. Barabi. Poťapi. Kolikrát se možetě posmolit abystě jim uhli, cypům, co na takych kopcach němaju co robit. Hold gajdovský byznys, kaj vás na vrchol dosmyči aj kdybystě nechtěli bo Vas na tym laně táhnu tajak předražena švajcarska lanovka. A čemu že, no bo stě se to zaplatili ni. My se drželi striktní horolozecke metodiky, kera jasně pravi jaký má být rozestup na laně, když se po ledovcu plazyja enem dvaja cypi. Aj tak zme to zkrátili na 10m s uzlami, ale furt lepši, jak ti samozvani profigajdi a metr za nima klient. Takže předbihat nima šance a my nedobrovolně, za silného větra, ale za to nádherné modré oblohy, se přizpůsobujeme tempu těm před námi. Bohužel. Místy to bylo opravdu na palicu. Na dobrovolnu mašlu. Ledovcove harakiri. Bo byly pasáže, kaj hlava pravila otoč se cype, už to stačilo. Únava začala být znát. Taky i kvůli temu, že voda ve vaku zamrzla a veškeré jídlo tež.  A my zme tak od snídaně nejedli, a to zme 6h na nohou. Šlauch rozmrazuju pod bundu, tyčinky nechávám sluníčku. Konečně začínám čut vrchol. Sem tam si francuz ze šnečí výpravy přede mnu zdvořile, za to viditelně odřihne..typicky příklad neaklimatizovaneho cypa v kopcach: Pajtaš co štrykuje nohama tak, že vypada, že se zrovna nad ránem smyči ze Stodolni, v pysku vyraz, že ho asi doma čeka nasrata roba s palicu, a barvu, že se myslitě, že nima pigmenta, kery to všecko podpoři anglicku větu  I´m sorry man...bleeeeeee....no ja cype.. podcenit předchozí aklimatizaci se něvyplácí. Nás hlava něboli, dech je OK, tep taktéž. Len chtělo to ešče spočunk bo po třech nocach v autě, najety skorem 2000km, po třech dluhych túrách během štyr dní, potem aj dvoudenní bitka s horečku. No jo, jenže ta předpověď.... Jdu první, přede mnu francuzský zájezd CK Nevolnost s gajdem Žofrem Nablujemsedobot. Ostrý hřebínek. Vítr. Sluníčko a nádherné výhledy, keré hojí všecke ty rany na těle aj na duši.

V kalendářu se píše neděla 27.7.2014, na hodinkách se ukazuje 9hodin ráno a my zme tam!! Dál to jde len z kopca dolů. na vrcholu místo pro tři autobusy. Dalších dvacet lidí s náma. Emoce. Slzičky (samozřejmě, že z teho větra, ni?!.. ). Věter jak cyp. Ale i zimnica. A moja výletová láska "Horečka". Povinné foto a vím, že musím dolů. Po 10-15 minutách mizíme z vrcholu pryč. U Valottky spočíváme, sedáme a kocháme se nádhernými výhledy. Pijeme. Jíme. Fotíme. Beru nucený brufen bo cítím jak hořím a jak z teho pode mnu taje snih a něrad bysem byl obviněn, že kvuli jednemu cypovi z Petřvalda je Blanc o deset cenťaku niže. Poprvé si aj v hlavě pravím, že hora je zdolana až dole v táboře a že třa se ešče hryznut do pyščiska. Do teho možná halucinace, možná aj přelud. Sedá si přede mne motýl. Pravim "synku kaj ty se tu na ledovcu bereš?!" Neodpověděl gizd, proto se tež myslím, že to halucinace něbyla. Pěrunisko len tak lítal kolem nás sem a tam. Během sestupu sem ho zahlidnul asi eště ze dvarazy. Definitivně sem se s ním rozlučil až na chatě Tete Rousse kaj nejprve sednul na šutr, mrknul na mě, šibalsky motylovym hlasem zařechtal a motýlil si to kajisk inam. Považuji se ho za svého anděloveho gajda.

Cestou dolů konečně pořádně fotíme bo na sluníčku už výrazně tepleji a prsty na rukou Vám už něscu dát zparu facek za to,jak je něchavate promrznut bez rukavic a tuž, tež kolem nás jen samá nádhera ni. Pod chatou Gouter přišla nejtěžší pasáž sestupu. Skála. Feraty. Rozbředlý sníh. Uvolněné kameny. Lidi před a nad Vámi. Bohužel jsme i svědky záchranné akce. To na morálu moc něpřidalo. Vrtulník všeckych odsmyčil do obvazove a kyslikove knajpy, nás neodfuknul atak pomalu šlapeme dolů. Jistíme se a opravdu to bereme poctivě. Bo není kaj spěchat. A tež své kosti mám rád. Po hodině a půl docházíme ke kuloáru. Už podstatně nebezpečnějšímu placu než v noci. Každé tři minuty tudy prolítne malá lavina sněhová s obvyklu přílohu - kamením. "...Avaláááánč..Avaláááánč.."zní z jedné i z druhé strany kuloára. Každá taková lavina prostředni část fajně vymele a vyhladí jak děcku prdelu. Nečekám až se kdo z cypů rozhodne a nastupuju na cestu. Uprostřed musím vyšlapat o metr výš z cesty. Klouže to. Kopu mačku. Jistím cepínem. Tři - štyry kroky a sem zase na vyšlapané cestičce. Dvacetivteřinový adrenalin za mnu. Na řadě parťák. Musí počkat, bo za mnu lavina a pak ešče dvě další. Nakonec i on u mě, atak přes sněhové plato sestupejem až k chatě. Vaříme těstoviny, kere zapijíme mistnim zlatavym mokem a snažíme se uvědomit, co máme za sebu. Ráno už len směr zubačka. Následně prohlídka Chamonix, presenty příbuzným a po půl třetí odpoledne směr Basilej, Karlsruhe, Norimberk, Plzeň, Praha a Petřvald.

Je úterý, něco před šestu ranní a konečně ležím ve svym pelechu. Spokojen se s plněným snem. ............Len, co včil?!

Háááleluja

Syncy z Petřvalda